Autor: Kateřina Culková

Dnes, 10. října, si připomínáme Světový den duševního zdraví. Duševní pohoda není samozřejmost a velkou roli v ní hraje i prostředí, ve kterém trávíme čas.

Ve škole jsme spolu každý den – učíme se, povídáme si, smějeme se, někdy se neshodneme a občas máme den, kdy se nám zrovna moc nedaří. I to k životu patří.

Přejeme si, aby naše škola byla místem, kde se děti nebojí zeptat, říct si o pomoc, udělat chybu nebo dát najevo, že je něco trápí. Místem, kde se učíme nejen matematiku a češtinu, ale také naslouchat si, respektovat se a být tu jeden pro druhého. Právě proto považujeme za důležité učit děti už od první třídy rozumět vlastním emocím, mluvit o tom, co prožívají, respektovat pocity druhých a vědět, kam se obrátit, když potřebují pomoc. Tyto dovednosti nejsou samozřejmostí, ale rozvíjejí se postupně – stejně jako čtení, psaní nebo počítání.

A co můžeme udělat i doma? Třeba si večer najít chvilku a zeptat se dětí nejen na to, co se dnes naučily, ale také na to, jak se dnes měly a co jim udělalo radost nebo co je potrápilo. Někdy stačí jen naslouchat, bez rad a hodnocení.

Protože někdy i obyčejné „Jsi v pohodě?“ nebo „Můžu ti nějak pomoct?“ znamená opravdu hodně. 💛

Digitální technologie jsou dnes nedílnou součástí našeho života – a budou i součástí života našich dětí. Stejně tak jako děti učíme bezpečně se pohybovat ve světě kolem nás, potřebují naše vedení a podporu i v online světě. Vnímáme to jako jednu z důležitých výzev současné výchovy. Právě proto jsme ve 4. třídě uspořádali Kavárnu pro rodiče a děti na téma digitálního zdraví a bezpečí.

Na začátku jsme si položili jednoduchou otázku: „Co obvykle děláte poslední hodinu před spaním?“ Od večerních návyků jsme přešli ke spánku a vlivu světla z obrazovek. Využili jsme k tomu také výukové materiály Jirky Krále a Avastu z programu Buď safe online, který přináší řadu témat spojených s bezpečným a zdravým pohybem v online světě. Jedním z nich je právě téma modrého světla a jeho vztahu ke spánku.

Následně jsme se společně zamýšleli nad tím, kdy během dne používáme telefon, televizi, tablet, počítač nebo herní konzoli. V aktivitě Můj digitální den si rodiny zakreslovaly své digitální návyky od rána až po večer a hledaly chvíle, kdy nám technologie skutečně slouží a kdy po nich saháme spíš ze zvyku, nudy nebo za účelem odpočinku.

Podívali jsme se také na 8 zásad digitálního zdraví, které mohou pomoci hledat zdravější rovnováhu v používání technologií. Vycházeli jsme především z aktuálních doporučení American Academy of Pediatrics (AAP) z roku 2026 a Světové zdravotnické organizace (WHO). Ty upozorňují, že při používání technologií nejde jen o to, kolik času děti u obrazovek tráví, ale také o to, jaký vliv mají na spánek, pohyb, vztahy, soustředění, kvalitu obsahu, rodinný život a bezpečí.

Mluvili jsme také o tom, jak děti podpořit, když se v online světě setkají s něčím nepříjemným nebo znepokojivým. Představili jsme jednoduchý postup STOP – ULOŽ – ŘEKNI a především význam otevřené komunikace a důvěry mezi dítětem a dospělým.

Na závěr naší Kavárny jsme se shodli, že je důležité se s digitálními technologiemi naučit žít tak, aby nám dobře sloužily, ale zároveň z našeho života nevytlačovaly to, co je pro nás důležité. A stejně jako děti učíme zdravým digitálním návykům, měli bychom se na ně podívat i sami u sebe – děti se totiž učí nejen z toho, co jim říkáme, ale především z toho, co každý den vidí u nás. Možná právě malé změny v každodenních návycích mohou být tím nejlepším začátkem.

Děkujeme všem rodičům a dětem, kteří si na naši Kavárnu udělali čas a přišli s námi toto téma otevřít, sdílet a společně se nad ním zamyslet.

Odborné zdroje: American Academy of Pediatrics, Digital Ecosystems, Children, and Adolescents (2026); World Health Organization, Guidelines on physical activity and sedentary behaviour.

„Jak bylo ve škole?“
„Dobrý.“
„Co jste dnes dělali?“
„Nic.“
„A co bylo k obědu?“
„Nevím.“

Znáte to? 😊 Po celém dni ve škole se těšíme, až nám děti povyprávějí, co všechno zažily. Jenže místo nadšeného vyprávění často přichází jednoslovné odpovědi. A tak zkoušíme další a další otázky, ze kterých se postupně stává malý výslech.

Přitom někdy stačí změnit způsob, jakým se ptáme. Pro děti, zejména ty mladší, může být otázka „Jak bylo ve škole?“ příliš obecná. Během dne zažijí tolik různých situací, že vlastně nevědí, kde začít.

• Co tě dnes ve škole nejvíc rozesmálo?
• S kým sis dnes o přestávce hrál/a?
• Co se ti dnes povedlo, i když to nebylo úplně jednoduché?
• Zažil/a jsi dnes něco, co tě překvapilo?
• Komu jsi dnes udělal/a radost?
• Pomohl ti dnes někdo s něčím?
• Co by sis chtěl/a z dnešního dne zopakovat?
• Bylo dnes něco, co tě mrzelo nebo naštvalo?
• Kdy ses dnes ve škole cítil/a opravdu dobře?
• Kdybys mohl/a dnešnímu dni dát název, jaký by to byl?

Nejde jen o to, co se děti naučily

Když se zajímáme o školní den, často se ptáme především na učení. Co děti probíraly, co dostaly za úkol nebo jestli se jim něco podařilo. Škola je pro děti ale mnohem víc než jen čtení, psaní a počítání. Je to  svět kamarádství, drobných radostí, překonávání překážek, konfliktů i nových zkušeností. Otázkami můžeme dětem ukázat, že nás zajímá nejen jejich výkon, ale především to, jak se ve škole cítí.

…A někdy se nejvíc dozvíme, když se přestaneme ptát.

Po náročném dni mohou být děti unavené, zahlcené nebo jednoduše nemají chuť povídat. A to je úplně v pořádku. Nemusíme se všechno dozvědět hned při cestě ze školy. Někdy se děti rozpovídají až při společné svačině, na procházce, při hře nebo večer před spaním.

Pomoci může i to, když začneme vyprávět sami: „Víš, co mě dnes potěšilo? Kolega mi pomohl vyřešit problém, se kterým jsem si nevěděl/a rady.“ Dáváme tím dětem najevo, že sdílení je přirozenou součástí vztahu, nikoli povinností odpovídat na otázky.

Malý tip na závěr

Zkuste si doma zavést jednoduchý večerní rituál. Každý člen rodiny může říct jednu věc, která mu dnes udělala radost, a jednu, která pro něj byla náročná. Bez hodnocení, bez opravování, jen s opravdovým zájmem a vzájemným nasloucháním. A hlavně s vědomím, že tu jsme jeden pro druhého, ať už byl náš den jakýkoliv. 💛

Tři týdny utekly jako voda. Děti už znají svou třídu, objevují školní denní rytmus, pomalu si zvykají na nové prostředí a především – začínají se mezi sebou poznávat.

Právě první týdny školy jsou důležitým obdobím pro budování vztahů a pocitu bezpečí ve třídě. Učíme se, kdo je kdo, hledáme si kamarády, zjišťujeme, s kým si rádi hrajeme, kdo nám pomůže, když něco nevíme, a také jak spolu dokážeme vycházet, i když máme každý jiné potřeby a představy.

Dobré vztahy nevzniknou samy od sebe. Potřebují čas, pozornost a společné zážitky. Proto se už od začátku snažíme děti propojovat, dávat jim prostor spolu mluvit, spolupracovat, všímat si jeden druhého a postupně si ve třídě vytvářet pocit, že sem každý z nich patří.

Po třech týdnech jsme v první třídě vytáhli teploměr školní pohody a mimo jiné také zjišťovali, jak se našim prvňáčkům ve škole vlastně zatím daří. A ptali jsme se opravdu na všechno důležité. Kdo už má svého parťáka na hraní? Kdo už se smál tak, že ho na chodbě slyšela paní uklízečka? Kdo už pomohl spolužákovi? A kdo by do školy přišel klidně i v sobotu?

Společně jsme pokračovali také v tvorbě třídních pravidel, hráli si na detektivy emocí a podle výrazů v obličeji hádali, co právě kdo prožívá. Nakonec jsme přemýšleli nad tím, co každý z nás umí a čím může třídu obohatit.

Protože ze skupiny dětí se teprve postupně stává parta, která drží při sobě. A právě na tom chceme společně stavět – na bezpečí, kamarádství, vzájemné pomoci a radosti z toho, že do naší třídy každý z nás patří. 💛

Konec školního roku je tady a s ním i vysvědčení. Pro některé děti představuje radost a očekávání, pro jiné nejistotu nebo obavy. Mnoho rodičů si v těchto dnech klade otázku, jak na školní výsledky svého dítěte reagovat.

Je přirozené, že nám na školním prospěchu záleží. Známky totiž poskytují určitou informaci o tom, jak se dítěti ve škole dařilo. Neříkají však všechno. Za každou známkou se skrývá celý příběh. Měsíce práce, snahy, úspěchů i nezdarů. Dny, kdy se dařilo, ale také chvíle, kdy bylo potřeba překonávat únavu, frustraci nebo sebrat odvahu a vykročit ze své komfortní zóny.

A právě mnohé z toho, co dítě během roku skutečně formuje, na vysvědčení nenajdeme.  Nevypovídá o tom, jak laskavé, citlivé nebo statečné dítě je. Neříká, kolik odvahy muselo během roku sebrat, aby zvládlo něco náročného. Nehodnotí jeho smysl pro humor, kreativitu, vytrvalost ani schopnost navazovat vztahy s ostatními.

Stejně důležité je připomenout si, že vysvědčení není ani hodnocením rodičů. Nevypovídá o tom, zda jsme byli dostatečně trpěliví, podporující a zda jsme jako rodiče dělali to nejlepší, co jsme v danou chvíli uměli. Ani rodičovství nelze shrnout do několika známek na papíře.

Možná proto stojí za to odložit na chvíli hodnocení stranou a místo samotných známek si všímat také cesty, která k nim vedla. Zajímat se o to, co dítě během roku bavilo, co nového se naučilo, co pro něj bylo náročné a na co je samo pyšné.

Až dnes vaše dítě přinese domů vysvědčení, zkuste se ho možná zeptat na něco jiného než jen na známky.

Jaký pro tebe tenhle školní rok byl?

Co ses o sobě naučil/a?

Co bylo letos těžké, ale zvládl/a jsi to?

Na co jsi letos nejvíc hrdý/á, i když to není na vysvědčení?

Takové otázky otevírají prostor pro rozhovor. Ne pro hodnocení. Ne pro soud.

Za vysvědčením je totiž celý rok. Spousta práce. Úspěchů. Pokusů. Chyb. Zkoušení. Učení. A růstu. Nejen dítěte, ale mnohdy i rodiče.

A možná je to nakonec to nejdůležitější, co si z konce školního roku můžeme odnést. Uvědomění, že hodnota dítěte se na vysvědčení nevejde. Že žádná známka nedokáže popsat, kým je, čím si prošlo, co překonalo ani jak moc se za poslední rok posunulo.

Protože až jednou známky vyšumí z paměti, zůstane pravděpodobně jen vzpomínka na to, jak se dítě cítilo vedle nás ve chvíli, kdy si vysvědčení přineslo domů. A právě ta je důležitější než jakákoli jednička nebo trojka.

Přeji všem dětem i rodičům krásné léto plné odpočinku, společných zážitků a radosti z času stráveného spolu.

Kateřina Culková
školní psycholožka

Jak dětem pomoci zvládat náročné životní situace a nebát se říct si o pomoc? I tomu jsme se v letošním roce věnovali v programu „Nejsi na to sám“.

Náš pedagogický tým úspěšně absolvoval vzdělávací program od organizace SOFA , během kterého pedagogové získali praktické nástroje pro citlivou komunikaci o náročných životních situacích a pro vytváření bezpečného prostředí, ve kterém se děti nebojí svěřit se se svými starostmi.

Prostřednictvím příběhů a interaktivních aktivit jsme s dětmi napříč třídami otevírali témata, se kterými se mohou ve svém životě setkat. Patří mezi ně například změny v rodině, složité vztahy, zanedbávání potřeb dítěte, sociální znevýhodnění, fyzické násilí či další náročné životní situace. Program byl veden citlivě a s ohledem na věk dětí.

Cílem programu je pomoci dětem porozumět vlastním pocitům, rozpoznat situace, ve kterých potřebují podporu, a vědět, na koho se mohou obrátit. Děti se učí, že v těžkých chvílích nejsou samy a že kolem sebe mají dospělé, kteří jsou připraveni jim pomoci.

Věříme, že otevřená a citlivá prevence pomáhá dětem budovat pocit bezpečí, důvěry a vzájemné podpory. Děti se učí nebát se mluvit o svých pocitech, říct si o pomoc a vědět, na koho se mohou obrátit. Zároveň je vedeme k empatii a všímavosti vůči druhým, aby dokázaly rozpoznat, když podporu potřebuje někdo z jejich okolí.

Více informací o programu naleznete zde: https://www.societyforall.cz/nejsi-na-to-sam-sama-otevirame-citliva-temata-ve-tride

Přechod na 2. stupeň základní školy představuje pro děti významnou životní změnu. Nové prostředí, noví spolužáci, jiní učitelé i vyšší nároky učiva mohou přinášet nejen zvědavost a očekávání, ale také nejistotu a obavy. Právě proto jsme s žáky 5. třídy toto téma otevřeli v rámci hodiny osobnostního rozvoje.

Proč je důležité o obavách mluvit

Děti si své obavy často nechávají pro sebe. Už samotné pojmenování a sdílení však pomáhá snížit jejich intenzitu. Ve třídě se navíc ukázalo, že mnoho dětí prožívá podobné pocity – a to přináší důležité uvědomění, že v tom nejsou samy. Společně jsme mluvili o tom, že obavy z nového jsou přirozenou reakcí na neznámé situace. Zároveň jsme si připomněli, že naše strachy se někdy mohou zdát větší, než jaké ve skutečnosti jsou.

Co si děti „odnášejí v batohu“

Jedna z aktivit směřovala k zamyšlení nad tím, co si děti odnášejí ze své dosavadní školní zkušenosti. Důležitým poselstvím bylo, že na novou školu nejdou „od nuly“ – každý z nich už má své zdroje, o které se může opřít. Uvědomovaly si své dovednosti, silné stránky i zvládnuté situace.

Velmi nás potěšilo, že děti ve svých odpovědích zmiňovaly především vztahy – s učiteli i mezi sebou navzájem – a podporu, kterou během pěti let ve škole zažívaly. Jeden z žáků to vystihl slovy: „Ve svém batohu si odnáším paní učitelku Týnu a vzpomenu si na její slova vždy, když bude něco těžkého.“ Tato zpětná vazba je pro nás cenným potvrzením, že bezpečná a respektující atmosféra, o kterou ve škole dlouhodobě usilujeme, má pro děti zásadní význam.

Jak pracovat s obavami

Při tvorbě myšlenkové mapy děti pojmenovávaly své obavy – zda zapadnou do nového kolektivu, jak náročné bude učivo, jací budou učitelé nebo zda se dokážou v nové škole zorientovat. Následně jsme se zaměřili na to, které situace mohou děti samy ovlivnit, co je mimo jejich kontrolu a společně jsme pak hledali konkrétní způsoby, jak si s těmito obavami poradit. Tím si děti posilovaly pocit vlastní kompetence, kontroly a sebejistoty.

Můj plán: Jak to zvládnu

Na závěr si každý vytvořil svůj jednoduchý plán – co je pro něj výzvou, jak ji může zvládnout, co nebo kdo mu může pomoci, apod. Důležitou součástí bylo i zaměření na pozitivní očekávání. Změna totiž nepřináší jen obavy, ale také nové příležitosti k růstu a zkušenostem.

Co si děti z hodiny odnesly

Cílem hodiny osobnostního rozvoje bylo, aby děti odcházely s pocitem, že při nových začátcích je přirozené mít obavy, že v tom nejsou samy a že si dokážou poradit. Pokud by potřebovaly o přechodu na novou školu mluvit více, vědí, že se mohou kdykoliv obrátit na třídní učitelku nebo školní psycholožku. Stejně tak jsme k dispozici i vám – pokud byste s námi chtěli o tomto tématu mluvit, rády se vám budeme věnovat.